Básně

17. LISTOPAD
18. Listopad nosím si
    v srdci a mám ho rád.
    Bohužel dnes vládne zmije

• temná Démonokracie.
  Předtím totalita covidová
  a dnes totalita fialová.
  Bývalý premiér – estébák,
  prezident – bývalý komunista.
  V absurdním divadle státu
  se již plní všechna místa.
  A Václav Havel nad náma
  píše nové absurdní drama.
  Přes toto všechno mám ho rád
  a v srdci si nosím svůj 17. Listopad!
  A není to jen prázdné heslo
  a není to jen prázdné gesto!
  Svoboda je přece v každém z nás
  a nyní nastal čas – pohnout se dál.
  Vždyť hovořím zde o lidské duši –
  to ona je světlem našich dnů.

11. 2023 v Brance u Opavy
    David Bátor

ABECEDA 2023 – 2024

David Bátor – 3 Gedichte(übersetzt von Patrik Valouch)

Grenzlinie

Zwischen Traum und Leben
ist ein feiner und enger Pfad.
So etwas wie eine Grenzlinie
eines unzerbrechlichen Glücksgefühls.
Ich gehe hier jeden Abend und Morgen
irgendwohin weiter und denke über Dinge nach,
die verhüllt bleiben – uns, den tauben Blinden des
Verstands.

Der Regen

(Ivan Motýl gewidmet)

Der Regen weckte mich. Hinterm Fenster loderte der Wind.
Eine graue Wolkenflamme zwischen den Bäumen.
Es regnete sanft und leicht. Fast wie Berührungen.
Berührungen einer Frau vor dem Liebemachen.
Ich weiß nicht warum, aber ich erinnerte mich
an eine völlig andere Gestalt des Regens.
Seltsames Wasser fiel aus dem Kot des Himmels.
Damals wurde ich bis auf die Knochen nass.
Es war im Jahr 1986. In der Ukraine war soeben
Tschernobyl explodiert. Seltsames Wasser.
Die Welt riss sich damals von den Wurzeln der Hoffnung los.
Das, was darauffolgte, ist nur noch ein stummes Schluchzen
der Sehnsucht nach irgendeiner besseren Zeit.
Doch der Regen ist genauso stumm wie zuvor.
Er flüstert etwas an den Dächern. Wahrscheinlich betet er
für uns.
Oder aber er atmet nur durchsichtig in die Fenster hinein.

Rauchkaryatiden und Hundegebell auf der Straße

(Emil Juliš gewidmet)

Rauchkaryatiden und Hundegebell auf der Straße.
Ein verschüttetes Windglas fließt durch den nächtlichen Garten.
Peinliche Bilder schichten sich auf im Schimmel des Gehirns.
Nur der zerriebene Apfel mitsamt dem Körper des Wurms
hat noch irgendeinen Sinn. Mit meinen Gedanken bin ich bei ihm.
Ich schaue in den Mutterleib des Tellers auf Zucken des Todes.
Ein verhüllter Lebenshinweis meldet sich ums Wort
schon damals.
Auch nach der Abnahme und Entnahme in den Schwindel der Stille.

Geschichte

(Jan Hanousek gewidmet)

Alles vermischt sich zu
einer einzigen Parodie.
Schreie. Tränen. Hoffnung.
Die tausendfach abgewaschene Wahrheit und Lüge.
Ins Dunkel hineinreichende Staatssymbole.
Die Geschichte voller Wasser und Dunkel. Druckerschwärze.
Ein Knall zieht. Blutgestank. Geschwurbel.
Gesindel löst Gesindel ab in einer unendlichen
Selbstumkreisung peinlichen Mitleids und Fäulnis.
Aber nicht meine aus der Alltäglichkeit geflochtene Geschichte.
Nur das Unsichtbare setzt alles in Bewegung.
Gewöhnliche Leben sind vor dem Kamerablick verborgen.

David Bátor (*1974), ein aus dem nordöstlich gelegenen schlesischen Teil Tschechiens stammender Dichter (Branka u Opavy), der sich in seiner teils miniaturistisch anmutenden „Gelegenheits“-Dichtung nicht nur zivilisationskritisch, sondern auch politisch kritisch zeigt. In seinem Gedichtband „Rozhraní“ („Grenzlinie“, Protimluv 2019) verwebt Bátor mit der für diesen schroffen Landstrich typisch ruppigen und kantigen Sprache die Natur mit dem Persönlichen und das Banale mit dem Historischen.

/David Bátor/

A

Jsme na počátku všeho? A ty věšíš prádlo.

A já věším slova do modrého průvanu.

Nejsou skoro vidět. Jsou možná z mlhy.

A je prý počátek všeho vysloveného.

Ale co bylo před tímto vyslovením?

Možná Adam s Evou v tlející zahradě?

A potom někdo vymyslel Alkohol. Amen.

A bylo to. Několik otrav. Anděl Asrael.

A Smrt na jazyku i v jazyce. Ahasver.

Adam a Adamité proplétají se bytem.

A já sám tady jásám jako nahý král!

A jsem asi největší Adamita dnes!

A odpouštím Žižkovi, že nás zavraždil!

Asi miluji život. Ale někdy mi pění krev.

Miluji i smrt, která mě promění v ticho

a ve světelený vír někde uvnitř vesmíru.

Slyšíš? Hudba staví svůj svébytný chrám

z kapel Audioslave, Autopsy a Aheist.

A přidávají se Alice in Chains a Arakain.

A také Accept. Tahle hudba mě kope.

Dává mi život. Je jako droga. Absolutno.

Jsem si jist! A stále se směji všemu i sobě.

A zdravím všechny své vnitřní sebevrahy

a strhávám je navždy do světla svého srdce!

Já Abstraktní spiritista! A svobodný duch!

Jsem antisystémový dobrodruh!

B

Dvojité břicho stáří asi. Bazén.

Dvojitá brada. Bláznovství.

A také The Beatles. Mládí.

A Black Sabbath. A Bathory.

A vlastní příjmení. Podivné.

Prý to v nářečí slezském

znamená skutečně břicho.

A dětští šikanisté, blbouni

a teroristé mi tak říkali. Škola.

Co s tím? Raději zapomenout.

Usmát se a jít někam dál. Pryč.

Třeba k Beethovenům a Brahmsům.

Nebo k Bartókům a Brittenům.

A poslouchat hudbu, psát a malovat.

Nebo zajdu k Jurovi Bosákovi

na trochu více toho jeho blues.

A budu si dál dýchat do svého batora (břicho),

protože břicho je základem vesmíru, vy volové!

C

Divné je C. Céčka v komunismu.

Pamatuješ na tu dětskou debilitu?

Někdo to dokonce sbíral a měnil.

Raději myslím na něco jiného. Hle!

Citron a Cibule! Miláčci moji!

Cibule víc! Ty to víš, lásko má!

Smrdím ti strašně. Promiň mi to.

Já vím. I když to vůbec nechápu.

Proč mám sakra tu cibuli tak rád?

A ve vzpomínkách vidím dnes

Radegasta na albu kapely Citron.

A rázná slezská slova jako cyp

a cypovina táhnou mojí hlavou.

Tak mi podej cibuli, citron a ocet.

Udělám si svůj milovaný salát.

Přidám ještě rajčata a hořčici.

Zamíchám. A je to. Báseň. Cítíš?

Jím. A cirkulárka v mozku řeže stíny vin.

D

D je jako dveře. Divadlo.

Dovnitř i ven vcházím.

Dýchám zhluboka. Teď.

Do dutin svítí světlo. Hoří.

Debussy ve skvrnách kdysi…

Deep Purple jsou prezidenti.

Ano skuteční prezidenti USA.

Svití tkáň z not, barev a vět.

Death. Mladí moje zběsilé.

Alkohol. Cigarety. Děvky.

A dřina. A debilita. I psina.

Ale většinou život na hovno.

Dnes dychám zhluboka.

A nemyslím vůbec na nic.

E

E – tři postele nad sebou.

Tři pomlčky svařené slzou.

Padají do inkoustu doby.

Exploduje továrna slov.

Tavíme svá srdce do veršů.

Žhavé výtrysky básní hoří.

Elvíra jinak též Vratislava.

Moje milovaná kávová víla.

S ní jsem prožil první kroky

v marnosti literárních soutěží.

Nezapomínám. Vzpomínám.

Elektřina duše všude praská.

A kapela Elbe doprovází mě

do mých milovaných Jeseníků.

F

Písmeno jako stožár?

Anebo snad šibenice?

Já to nevím. Neptej se více.

Je v tom i něco jiného.

Třeba flek světla v cestě.

A kapela Foo Fighters.

Nebo fajní frajeři

se srdcem na dlani:

Alfons zvaný též Fony

René Fajmon

Milan Freiberg

Zvukař Fido Frank

Grafik Filip Roman

A mnozí další…

G

G jako pečetidlo nebo prsten.

Podivnost zkroucená. Gram něhy.

S přítelem Radkem Glabazňou

jsem hovořil v životě i po smrti.

A klidně se směj. Nebo mě proklínej.

Je mi to úplně jedno. Nevíme vůbec nic.

A jsme stále jen na okraji skutečnosti.

Mladí lidé poslouchají dnes Gorillaz.

A mě už dnes nebaví ani ta Gojira.

A kračím ulicemi asi jen tak nikam.

A nemyslím ani na gorola, který

mě tak neskutečně naštval v lázních.

Všechno je to dávno pryč. Naštěstí.

Hledím z okna na příchod deště. Dech.

A Gogolův Revizor v podobě komika

Vlasty Buriana se směje v mých snech.

A gracka nejsou slezské hrábě. Ale kopačka.

Zakopl jsem o ni právě a přístal gsichtem v trávě.

H

Dálnice písmena H je bez konce.

Jdu po ní vůbec? A kam vlastně?

Hlasím se k Hlavnici A. C Nora.

A Helena je prý symbol krásy.

Pěkná mrcha asi. Mám hlad.

Po něčem hlubším. Dnes. A nikde nic.

Jen hlasatele progrese a jejich odpůrci.

Hloupost televizních programů je věčná.

Hladím knihy a netrápím se nikdy víc.

Poslouchám Helpness a Helloween

a také Petra Hapku a Hanu Hegerovou

i Honzu Hanouska a jeho violoncello.

Všechny splíny mizí. Polykám své slzy.

Hladím své barvy, štětce a okuje.

Ztrácím se navždy ve svých básních.

Čtu básně Petra Hrušky a stále dál

objevuji Jana Hanče a Josefa Horu.

A bytostně ctím Vladimíra Holana.

A bytostně ctím Františka Halase.

Medituji a prosím o ticho v hlavě.

Hlavně žádné hlavně! Slyšíš mě?

K tobě hovořím. Homo debilisto!

A houby sbírám na Branském kopci.

Hlavně bedle. Chceš? Přijeď! Dostaneš!

A Českou republiku jsem dnes přejmenoval

na Království Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala.

CH

C+H. Uhlík a Vodík. Kameny vesmíru.

Základy veškerého života leží zde.

Miluji choroše, chalupy a chlopně.

Chlast nemiluji. Fakt. Chlast jsem zavrhl.

Neznáš mě vůbec! To bys viděl, kámo!

Stydím se několik let. Takový chuj a blbec.

Raději tedy čtu básně Jakuba Chrobáka.

A objevil jsem kapelu Chorobopop.

Chrápu na smetištích z vylitého chlastu.

Chrámy mraků plují v modré krvi Paula Gauguina…

I

Byl jsem totém.

Byl jsem strom.

na břehu jezera.

Byl jsem Indián.

Byl jsem také Ind.

Duše se oblékla

do všech podob.

Dnes poslouchám

Iron Maiden a Iggyho Popa.

A předpovědi Inků a Mayů

neberu vůbec na vědomí.

Dnes jsem jodem v těle.

Chemická značka I

Indigové moře myšlenek…

J

Ještě jsem ti nevyprávěl o svých snech.

O jasném světlě těch mimozemských lodí.

O tom, že Mojžíš, Jidáš, Ježíš a Mohamed

si dávno podali ruce a objali se ve světle.

Pouze idiotismus všech náboženství světa

to dosud nikdy nepřijal a vůbec nepochopil.

Pustím ti raději Judas Priest a Jethro Tull!

A můžu klidně přidat kytaristu Jeffa Becka!

Buď si jist, že žádný jed v mém těle nezůstane!

Pouze jas a jablka a Janáček nad Beskydem hřmící!

K

Myslím na první kroky Kroka a jeho dcer.

Myslím, že každá krása se nalézá uvnitř.

Kráčel jsem mnoha cestami života.

A pracoval zde v mnoha povoláních.

Ale vždy jsem na tebe myslel, Karle Kryle!

A tvou Krylogii jsem nosil všude jako bibli!

Tenkrát i dnes tak krutě sám! Krucinál!

Ty o tom přece víš všechno, viď? Proč?

Kam vlastně kráčíme? Kam to jdeme?

Možná kamkoliv a nikam. Nikdo to neví.

Tak citlivé verše napsal i Kunze Jan.

A já o nich dnes stále přemyšlím.

L

Láska. Nikoliv sex.

Láska. Nikoliv chtíč.

Láska. Nikoliv majetek.

Láska bezpodmínečná.

Láska. To jsi ty i já. My.

Láska to je Led Zeppelin.

A také les za domem.

Lesk řeky Moravice.

V každém roční období.

Led praskající v sdcích.

Láska bez posuzování.

Láska bez odsuzování.

Protože jinak jsme nic.

Protože jinak jen lžeme.

M

Říkám Metallica a myslím na své mládí.

Rok 1993 v Brně a jedno pivo za druhým.

Spolužák Vít se u pátého piva zaseknul.

A něchtěl již dálší pivo. Já jsem ovšem pil dál.

A časem jsem toho úplně zanechal. Inu zdraví.

A později jsem objevil Mozarta a Mahlera.

A ještě později Martinů a Mendelssohnna.

A také Morbid Angel, Morgoth a Ministry.

A také Mňágu a Žďorp, Munroe a Moře dní.

Říkám Metallica a myslím na své mladí.

Kdykoliv a kdekoliv. I tam, kde Jiří Macháček

hraje na housle a Ivan Motýl zpívá romské písně.

Možná se mýlím. Možná je řeka v každém z nás.

Možna plujeme do společného moře za úsvitu…

N

Dva ženské podpatky.

Slepené noční krví. A…

Noviny. Nové viny.

Hovadiny. Na poblití.

Na podpal v kamnech.

Nečtu raději vůbec nic.

Pouze básnické sbírky.

A také Revue Protimluv.

A hudební magazíny.

Naposledy Pařát a Spark.

V krvi mám bouřku. Díky.

Nirvana a Napalm Death.

Až někdy ulehnu v hrobě.

Pusťte mi obě tyto kapely.

Vsáknu se pak do jiné bouře.

Nazvané třeba Noční výkřik slov…

O

Zvláštní písmeno tohle O

Možná je to první slovo.

Možná je to první výkřik.

Možná je to první planeta.

Svět sám pro sebe. Sen.

Někdo tu pustil Obituary.

A pěkně nahlas. Který vůl?

Aha! Ten blbec jsem já!

Raději to tedy ztlumím.

Abych nebudil sousedy.

Prachatí mafiáni se dnes

nechají orálně uspokojovat.

Svině. Oblastní umělci jsou

na tom většinou dost bídně.

Ale planeta Oasis je neustále

tak krásná a harmonická. Víš.

A svážet odpadky z celé obce

to je ta největší krása na světě!

P

Prapor z nějakého obrazu.

Patrně Skupina 42. Možná.

Pere se prádlo. Odpoledne.

Přes práh se dere vítr. Prdím.

Vzpomínám na skvělý koncert

holandské kapely Pestilence.

Prší. Dům se otřásá. Píši dál.

A rozplývám se pro změnu

v hudbě kapely Pearl Jam.

Opět plivu do svých obrazů.

Líbám tě. Tvou kůži piji. Lásko.

Propadl jsem poezii. Navždy.

A propadám se dál do hloubky…

Nikoliv do hajzlu. Do hloubky světla…

Q

Planeta s ocasem. Absolutno s nití. Asi.

Utržený bálon z dětství pluje k nebesům.

Posloucháme hudbu. Žijeme v hudbě.

Raději mám Quennsrÿche než Queen.

I když je také ctím. Ale vadil mi Freddie.

A ta jeho věčná promiskuita a koketnost.

Dnes je mi to srdečně jedno. Neřeším to.

Kamarád mi vyprávěl o jedné předražené

kapele z Čech, která hraje hudbu Queen.

Jejich koncert prý stojí nějakých 1200 Kč.

Já bych si ten lístek nikdy v životě nekoupil.

Nejraději mám ovšem Oueens of Stone Age.

R

R – Robur dobyvatel od Vernea.

První na co si vždy vzpomenu.

Anebo Čapkův robot. Hrůza.

Jakýsi krok obludné postavy.

Možná budoucnost mechanická.

A s čipem v ruce nebo v hlavě.

Stále bude on-line. Homo robot.

Anebo radost rodinné oslavy.

Bratranec Radim byl asi pirát.

Poslouchal zásadně Running Wild.

Vzpomínám na naše dětské hry.

Stále s ním hovořím ve snech.

A také poslouchám Running Wild i

Rush, Rainbow, Ramones a Radiohead.

Můj synovec Lukáš již není trasher.

Můj synovec Lukáš je navždy rusher.

Toto zcela nové slovo vzniklo v Ostravě

a označuje fanouška kapely Rush.

Radost mám také z hudby valašské.

Vlasta Redl a Lucie Redlová jsou světlonoši not.

Ř

Řeč prudká. Říp. Řiť. Řasa tvá.

Řeky Moravice, Olše, Opava.

Řežou mě svými vlnami. Au.

Řím. Také padl. Já vím. Řev.

Řezník mi tehdy propichl nohu.

Zabijačka. Sračka. Slzy. Krev.

Řeč prudká jako vichr. Slovenská.

Z hospody v poledne na Oravě.

Řehtají vraní koně po krk ve víně.

Je to tokaj. Jsme někde v Maďarsku.

A řeč je prudká. A já jím nějaký guláš.

A řehtám do výbuchů ostrých slov.

Praotec Čech mě volá! Na Řípu je škola!

Utřu si řiť vlnami tří řek. Jdu se učit zde žít!

S

S jako Hippokratés a přísaha.

Strom plný světla na mé cestě.

Vít Slíva. Bytostný básník. Přítel.

V roce 2004 jsme se poznali

v Galérii Průvan ve Filipovicích.

Toto přátelství trvá stále dál.

Ač nejsem katolík a nikdy nebudu.

Ajajaj! Já neznaboh! Poslouchám Slayer.

Poezie a Metal. Jaký je to protimluv?

Já to tak nevidím. Všechno to plyne.

Všechno se mi to rozplývá tady a teď

v jediném okamžiku věčné přítomnosti.

Sepultura, Soulfly, Soundgarden, Scorpions.

Slyším tě hudbo! Slyším tě slovo! Slyším tě lásko!

Tak běžím dál a dál za Bedřichem Smetanou,

Igorem Stravinským a Camillem Saint-Säens.

A slova jako stát, strana, směrnice a soud

vymazal jsem ze svého života navěky věků.

Š

Šeptá řeka Moravice. Slyšíš?

Někdy si jen tak pro sebe šeptá.

A šepleť znamená asi plevel.

Nebo možná také nepořádek.

Šeptají stromy na hoře Hanuši.

Šeptají stromy na Branském kopci.

Šeptáme my dva do ticha noci.

A šleh blesku zmizel náhle v hlíně.

A z hudby Dmitrije Šostakoviče

vystupuje na světlo mrtvola krajiny.

T

Thorovo kladivo. Cesta.

Ty. Někde v sobě. Duše.

Dalton Trumbo. Ticho.

Polkni. Neplač. Nekřič.

Dál není co dodat. Hej!

Jen si tu pušku neber!

Nikdy v životě! Slyšíš?

Slyšíš mě ještě, Johny?

Ozval se kamarád Tomáš.

Hovoří o kapele Testament.

Dobrý název pro tuhle dobu.

Tak se netrap a neřeš nic.

Jen dýchej a pusť si třeba

ty svoje Tugriki, brácho.

U

Podivné údolí. Pád.

Nějaký horolezec.

Mojé jiné já. Ural.

Pojď. Jdeme dál.

Už jsem byl doma

v životě kapely

Už jsme doma.

Uriah Heep jsem

neviděl a neuvidím.

U.D.O mě také minul

již potřetí v životě. Ale…

Temnota kapely Ulver

se mění ve světelnou mlhu.

Už jen píši básně do deníků. Uf.

V

Týpí ve vesmíru.

Je naopak. Bez hlíny.

Letí výr mého těla.

Do další hlubiny. Var.

Verš. Vrstva. Vír křídel.

Veš ve vlasech dětství.

Vlastnictví. Tedy vůbec nic.

Má vlast. Ta od Smetany.

Padající stín světla. Voda.

Ještě je kalná po dešti.

Ale již s odlesky nebe.

Váha duše. Nezměřitelná…

I tvá. Člověče. I ta tvá.

Letíme sami sebou. V noci.

W

Wanasta – kol dým.

Wlasy zelené jako wřes.

Hraje karty ten Wanasta.

A dýmá s fajfky dnes.

Kolem kráčí Wimbledon.

S tenisovýma nohama.

Uskakuje před proudem.

Řeka tenisových raket teče.

Wanasta ani nemrkl.

Hraje dál karty s dědky.

A kol něho dým stoupá si.

Asi do nebe mezi předky.

X

Dva zkřížené meče.

Asi v erbu kohosi.

Já vidím mrchu Xénii.

Seriál Arabela. 1980.

A vzpomínam na tebe.

Alexandro platonická.

A poslouchám Xentrix.

A křižuji se barvami ech.

Y

Rozdvojená řeka slov.

Ypsilonka. Kapela Yes.

Říkaš ano. A já se usmívám.

Yetti z Brna. Nějaký Milan.

Tančí po lešení i v zimě.

A potom padá o patro níž…

Z

Značka. Zlato. Země.

Možná i zdechlina.

Zima je tady ještě.

Beru si zimní bundu.

Zip někdy nevydrží.

ZZ Top vždycky ano.

Zeleň je tady všude.

I ve tvých očích, lásko.

Dnes si jenom tak zpívám.

A brzy zívám a brzy jdu spát.

Televize má zavřenou hubu.

Internet má také zavřenou hubu.

Vidím záři na Branském kopci. Jdu tam.

V kapse mám básně od Pavla Zajíčka.

Ž

Ž to je žár nebo žena. Obojí je správně. Žert?

Ten také. A třeba právě ten Kunderův. Chytráku!

Kamarád měl kapelu Žalozpěv. Hrozný název.

Později se přejmenovali na Listověj. Výborné.

Žal mě nepřepadá. Živé Kvety již neposlouchám.

Naslouchám jen šumění všech ženských hlasů.

A občas se ozve železo z místní fabriky. I v noci.

Řeč konstrukcí. Řeč sypaná. Rachot přímo z pekla.

Modlitba železa za lepší zítřky? Sedřená do krve?

Žár vyšších zajmů? Žár rozumu? Žár politických lží?

Mlč už! Jdeme spát. Žehnáme tichu nočního lesa.

Žehnáme duši. Žehnáme Zemi. Žehnáme přírodě.

Dopsáno v Brance u Opavy 25. 3 – 31. 3 2024

/Na textech se bude ještě s editorem knihy pracovat /